Jak šla taška do světa 1

Tu si dnes pamatuje už jen málokdo a v našich muzeích je zastoupená jen velmi vzácně. Ani renovátoři nemají (s dvěma čestnými výjimkami) nic v zásobě. Zato generace druhá proslula zejména ve velkých městech jako okázalá žlutočervená ambulance vysoké stavby a poměrně slušné vnitřní kapacity i uspokojivých výkonů. První i druhá řada vznikala ve státním útvaru, tehdy nazývaném Lotyšská sovětská socialistická republika…

Nedostatek minibusů střední velikosti na československém trhu netřeba zdůrazňovat. Podobný typ vozidla u nás (stejně jako většina jiných vozidel) chyběl už od padesátých let, protože mohl jezdit jako velkokapacitní taxi, objednávková transportní služba osob, závodová a družstevní doprava, rozměrné ambulance a prvosledová vozidla – a sami jistě přijdete na spoustu dalších možností, kde by se mohl uplatnit minibus s kapacitou kolem deseti pasažérů. Ale nebyl, nebylo ani šasi a ani jiná technická skupina, na jejímž základu by podobný model mohl vzniknout.

A podobné to bylo i v ostatních „lidově-demokratických“ zemích, s nimiž po únorovém převratu roku 1948 naše nově designovaná vláda uzavřela obchodní smlouvy – vyspělé země se o nás odvrátily. Jediný stát, který si mohl dovolit podobné experimenty, byl Sovětský svaz, jenž na svém tehdejším území šestiny světa začal s více či méně zřejmou snahou dostat k sobě ze západu aspoň nějaké ty vzory, budovat továrny n

a nejrůznější typy karosérií, protože v zemi, sužované uměle vyvolanými hladomory a hromadnými politickými čistkami, chyběly jakékoliv dopravní prostředky v neomezeném výběru. Tato země měla jednu velkou výhodu: značnou nabídku strojových spodků, tedy šasi, které lze jednoduchým způsobem upravovat a karosovat. Většinová absence sjízdných cest v našem slova smyslu vyústila v nevídané terénní schopnosti vozidel všech kategorií, a bonbónkem zůstává, že to, co se před nedávnou dobou profilovalo na světovém trhu jako SUV, má dávnou a už předválečnou podobu právě v SSSR.